Tři evropské krize a 25 amatérských pyrotechniků (Pavel Kohout)

Třídílná analýza Pavla Kohouta se věnuje podrobnému rozboru problematiky spojené s ESM.

V první části analýzy Kohout konstatuje, že jedinou cestou z evropské finanční krize bylo masivní pumpování likvidity do postižených ekonomik (neboli "tištění peněz").

ECB se zavázala, že zachrání Evropu poskytnutím neomezeného objemu hotových peněz. Politici se na oplátku zavázali, že podepíší smlouvu, která by konečně zavedla v Unii finanční disciplínu. Znělo to logicky. Vždyť pokud veřejnost již vstřebala myšlenku, že „nemůže existovat měnová unie bez rozpočtové unie“, tak je třeba situaci využít, ne? (Je to samozřejmě jen hloupá floskule bez reálného zdůvodnění, ale faktem zůstává, že tisíckrát opakované heslo o nutnosti rozpočtové unie v eurozóně se stalo něčím, co je vnímáno jako pravda.)1

Autor zmiňuje výsledky analýzy provedené Úřadem vlády ČR, podle které rozhodovací procesy uplatněné ve smlouvě představují "nebezpečný precedent pro kartelový postup členů eurozóny i v dalších oblastech, který nelze v praxi vyloučit." Podle vládní analýzy je navíc zřejmé, že členské státy eurozóny jsou fakticky schopny takový hlasovací válec vytvořit. To v praxi znamená, že když se velké státy dohodnou, mohou nám za pár let nadiktovat zvýšení daní (což ještě více sníží konkurenceschopnost ČR ve prospěch konkurenčních západoevropských ekonomik).

Kohout také zmiňuje psychologický fenomén grouptihnk, který označuje za hlavní příčinu přijetí smlouvy:

Dvacet pět premiérů a prezidentů, kteří slavnostně podepsali smlouvu o rozpočtové stabilitě, tak učinilo z jediného důvodu. Nikoli proto, že by smlouva byla opravdu účinná – ale prostě proto, že podepsali skoro všichni ostatní. (Tamtéž.)

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License