Dluhové otrokářství

Princip dluhového otrokářství

Myšlenka ovládnutí konkrétní země prostřednictvím dluhu není v žádném případě novinkou související pouze s recentní hospodářskou krizí. Princip teze spočívá v dominantním postavení věřitelské autority (např. ECB) vůči dlužníkovi (konkrétnímu státu). Dlužník je na věřiteli svým způsobem závislý a věřitel může pomocí této závislosti dlužníka určitým způsobem ovlivňovat. Mocenský význam státního dluhu uvádí například citát, který bývá připisován druhému prezidentovi USA Johnu Adamsovi:

Jsou dva způsoby jak dobýt a zotročit národ. Jeden za použití meče, druhý za použití dluhu.

Autenticita tohoto citátu je ovšem zpochybňována. Podle některých zdrojů Adams uvedený výrok nikdy nepronesl.1 Teoreticky existuje také málo pravděpodobná možnost, že uvedený výrok Adams pronesl pouze ústně (nikoli) písemnou formou a výrok byl zaznamenán až dodatečně. Pro posouzení významu dluhu jako nástroje moci však autenticita výroku není podstatná.

Problematika dluhu jako nástroje moci má nejméně dvě roviny - ekonomickou a mocenskou. Z pohledu moci může dluh sloužit k ovládání chování dlužníka (např. stanovením určitých podmínek za jakých je věřitel ochoten dlužníkovi půjčit), což v extrémním případě může vést až k faktickému přesunu veškerých dlužníkových kompetencí na věřitele. Může tedy nastat situace např. situace, kdy formální vláda zadlulženého státu bude pouze vykonávat příkazy věřitelské instituce.

Aby mohl dluh sloužit jako mocenský nástroj, musí být splněna nejméně jedna z těchto podmínek:

  • Dlužník musí být v situaci, kdy potřebuje opakovaně půjčovat další peníze a věřitel musí být ochoten při splnění svých požadavků tyto půjčky poskytnout; nebo
  • dlužníkovi musí v případě nesplácení dluhu hrozit reálná ztráta, tj. věřitel musí být schopen splácení dluhu reálně a efektivně vymáhat.

V situaci, kdy nadnárodní věřitelská autorita půjčuje peníze konkrétnímu státu, nemá kromě vojenského útoku prakticky žádnou možnost, jak splácení dluhu vymáhat. Jediným rozumně použitelným donucovacím prostředkem v mezinárodních vztazích mohou být obchodní sankce jejichž uplatňování však poškozuje ekonomiku dlužníka a tím ještě více znemožňuje splácení dluhu. U tohoto typu dluhů tedy druhá podmínka splněna být nemůže.

Pokud by nebyla splněna ani první podmínka, dlužník by neměl žádný důvod "poslouchat" věřitele. Co si půjčil již spotřeboval, víc už nedostane a věřitel stejně splácení dluhu vymáhat nemůže. Vidíme tedy, že z mocenského hlediska je pro věřitele takové řešení nejméně vhodné.

V ekonomické rovině je důležitá matematická podstata úročeného dluhu spočivající v postupném narůstání dlužné částky. Při určité výši dluhu (resp. při určitém poměru splátky ke dlužné částce - v závsilosti na úrokové míře) může dojít k situaci, kdy pravidelná dlužínkova splátka pokryje právě úroky za příslušné období. Dlužník tedy může teoreticky splácet nekonečně dlouho, ale dlužná částka se nesnižuje. Takový vztah dlužníka a věřitele již připomíná spíše vztah feudála a poddaného. Tohoto jevu zneužívají některé lichvářské firmy, které se zaměřují na poskytování nevýhodných půjček finančně negramotnému obyvatelstvu. Sociopatologické důsledky dluhového otrokářství se projevují velmi často především v sociálně vyloučených komunitách.

Z uvedeného plyne následující:

  • V obecné rovině je pro věřitele vždy výhodnější, když splácení jistiny probíhá co nejpomaleji. Pokud dlužník platí úroky, nemá věřitel zájem na tom, aby splatil jistinu.
  • V případě použití dluhu jako mocenského nástroje nadnárodní věřitelskou autoritou je jedinou možností jak ovládat dlužníka opakované poskytování dalších půjček - v jakémkoli jiném případě by postavení dlužníka bylo vůči věřiteli výhodnější.

Opakované poskytování dalších půjček představuje pro věřitelskou autoritu problém, který lze vyřešit v zásadě dvěma způsoby:

  • pokud je věřitelská autorita současně správcem příslušné měny (což ECB je), může si peníze na další půjčku zjednodušeně řečeno "natisknout" - takové řešení ovšem v dlouhodobém horizontu nutně vede k růstu inflace; v současné době toto ECB provádí pod označením LTRO (dlouhodobé repo- operace).
  • druhý způsob je získat peníze od někoho jiného - podrobný mechanismus viz ESM

Signály dluhového otrokářství

Německá vláda věděla o negativních dopadech eura ještě před jeho zavedením

V květnu 2012 informoval server Reformy.cz s odvoláním na německý zpravodajský magazín Der Spiegel o tajných dokumentech německé vlády, které dokazují, že německá vláda věděla o problémech, které euro způsobí, ještě před jeho zavedením. Dokumenty naznačují, že „Kohlova administrativa veřejnosti podala zavádějící informace,“ říká magazín Der Spiegel.

"Dokumenty z Kohlovy administrativy, jež byly až dosud udržovány v utajení, poukazují na to, že otcové-zakladatelé eura si byli velice dobře vědomi jeho nedostatků. I to, že tento projekt i přesto protlačovali k postupu vpřed."23

Lze tedy vyslovit teorii (jakkoli se může jevit neuvěřitelná), že projekt jednotné evropské měny byl od počátku veden snahou vytvořit nástroj umožňující skryté dluhové zotročení států Evropy pod taktovkou několika super-mocných nadnárodních institucí - tedy zcela v souladu se strategií Nového světového řádu. Odpovídalo by tomu bezhlavé protlačování eura (první nástroj) i institucionální řešení v podobě ESM, které členské státy zavazuje "zaplatit jakýkoliv kapitálový požadavek, který vůči nim bude učiněn do 7 dnů".

Zadlužení Řecka mohlo být vyvoláno úmyslně

Vláda kancléře Gerharda Schrödera i tehdejší Evropská komise byly informovány o ekonomických rizicích Řecka ještě před jeho přijetím do eurozóny. Informoval o tom v červnu 2012 německý týdenník Stern s odvoláním na interní zdroje kancléřství a EK. Eurostat podle listu už v roce 1999 informoval EK ve dvou dopisech o možných zmanipulovaných údajích Atén o řeckém deficitu. EK ale tato varování odmítla.

V květnu 1999 napsal jeden z ředitelů Eurostatu spolupracovníkovi tehdejšího evropského komisaře pro hospodářství a měnu Yvese-Thibaultu de Silguymu, že řecká vláda evidentně používá miliardové unijní transfery Aténám k upravování údajů o řeckém rozpočtu, uvedl v červenci s odvoláním na německý týdeník Stern server Aktuálně.cz4

V červnu 1999 podle Sternu tehdejší šéf evropského statistického úřadu Yves Franchet upozornil na stejný problém generálního ředitele Evropské komise pro hospodářství a finance. Ten mu podle Sternu odpověděl: "Předpokládám, že Eurostat neplánuje dělat číselné korektury, ani si nepřeje pokračovat v debatě na toto téma."

Také Schröderova vláda měla podle Sternu na počátku roku 2000 k dispozici řadu kritických poznámek z Bruselu o slabosti řeckého hospodářství. Evropští experti v nich upozorňovali na nízký průmyslový export, na obrovský deficit v obchodní bilanci a na příliš vysokou závislost Atén na evropských subvencích, jejichž výše tehdy dosahovala rekordních pěti procent hrubého domácího produktu země.5 Bývalý kancléř Schröder německou podporu vstupu Atén do měnové unie v minulosti opakovaně obhajoval kladným doporučením Evropské komise. K odhalením Sternu se nechtěl vyjádřit.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License